O ŠKOLE:

Na podzim roku 2005, v mém prvním semestru na VŠUP, jsem česky neuměla než pár slov. Co navíc – o „sklu“ jsem nevěděla vůbec nic. V té době plné pro mne bázně a cizosti, jsem každé ráno sbírala odvahu otevřít dveře a vejít do ateliéru. Kolikrát jsem ji ani nenašla, a po dlouhém přešlapování přede dveřmi jsem se zase otočila a šla domů. A právě tehdy, když jsem ve všem tak plavala, mi On dodal odvahu a řekl něco jako: „Umělec nepotřebuje slova. Stačí, když to, co chceš, řekneš pomocí rukou a srdce svým dílem. Neboj, i když nemáš ani ponětí o skle, ale je něco, co opravdu chceš vytvořit, my najdeme způsob a pomůžeme ti.“ A takhle vzniklo mé první dílo „Zastavený tok II“. Když jsem zůstávala sama v ateliéru a pracovala, často jsem zaslechla cinkot klíčů pověšených na Jeho krku a klapot Jeho hůlky, jak se blížil dlouhou chodbou vedoucí k ateliéru. Sedával pak se mnou. Jen tak, beze slov…30 minut, hodinu, jen tak…bez hnutí se díval, jak pracuji. I když jsme spolu nemohli mluvit, já jsem Mu uvnitř duše s tetelícím se srdcem tak moc děkovala za jeho zájem, který jsem cítila, za tu projevenou lásku.

Když „sklo“ někdy oproti mému záměru ukázalo jinou podobu, můj milý ctěný profesor Kopecký mi svým prohlášením „Sklo je kurva“ dokázal nechat na zadku narůst chlup (v Koreji je totiž takové rčení, že když se někdo po usedavém pláči zase pousměje, tak mu na zadku vyroste chlup).

A tak mne s Jeho tichým, vřelým a občas i humorným opatrováním učil dva roky. Nemůžu zde sice jeden po druhém vyjádřit bezpočet mých pocitů, ale co můžu říci je, že navždy zůstane v mém srdci jako nejlepší učitel mého života.

Moc moc moc bych chtěla profesoru Kopeckému poděkovat, že mi svým přístupem umožnil ve „sklu“ pokračovat a nevzdat se. Chci také neméně poděkovat duchu osudu za to, že mi dopřál tu možnost pod Jeho vedením studovat. 

O DÍLE:

Není slyšet nějaký zvuk? Tam!  Vidíte to hejno bílých myší sunoucí se pryč? Hele! …podívejte se přece na ně, jak skáčou do vody! …tak… v Koreji páchá každý den asi 43 lidí sebevraždu.

Kde je zdroj onoho podivného a záhadného, toho roztodivného hluku, té šťávou překypující rybiny, co nás odevšad obklopuje?

I přesto, že všichni ti, kteří si vyvrhli vnitřnosti, visí teď uvnitř odlehlého kláštera uprostřed hor a jsou denně při ranních mantrách spolu s dřevěnou rybou* biti, svět se nevzpamatuje. Je snad právě tady Hammeln?