Česká Televize 2 Babylon, SongMi Kim 2016

체코 텔레비전 채널 2, 프로그램 '바빌론' 김송미 2016년 4월 2일

Proč je na mé výstavě tolik krokodýlů?

Legendární krokodýl Jake (vytvořený výtvarníkem Junko Yamakusaem) je postavou, která se nejen v Japonsku hned po odvysílání animovaného seriálu v televizi stala hlavním tématem hovorů. Krokodýl, kterého nelze jen tak spatřit, se najednou zjevuje lidem v jejich běžném životě. Existují svědectví lidí, kteří jej prý spatřili v kapse nebo v toaletní míse, na houpačce či v plamenu sirky a podobně. V momentě, kdy lidé Jakea objeví, si náhle uvědomí malé či velké věci, které je právě v jejich životě obklopují. Spokojenost z práce nebo pochyby, svatba nebo rozvod... Některým se zjeví plány pro brzkou budoucnost, někteří přijdou na rozuzlení problémů, s kterými si dlouho lámali hlavu, někteří získají obrovskou útěchu jen z toho faktu, že Jakea zahlédli. Ten moment, kdy lidé Jakea objeví, jim nabízí bod obratu v jejich životě. Jake ve skutečnosti neexistuje, ale myslím, že je symbolickou existencí vyvolávající naši vnitřní sílu, když chceme sami sebe změnit, když sníme o jiném snu.

Můj příchod do Čech, do Prahy, byl smíšen s nadějí a očekáváním, že snad zde bych mohla najít krokodýla Jakea, kterého jsem neměla možnost najít v Soulu.

Město, v kterém proběhlo ‚Pražské jaro‘, místo, kde se odehrával příběh Tomáše z románu Milana Kundery, město, kde žil ponurý romanopisec Kafka, město s bezpočtem kostelů a starých budov, město s klikatými uličkami s rozžehnutými lampami, místa jako Stromovka a Divoká Šárka s neznámými lučními květinami... a prostor, kde žijí lidé, kteří umí svobodně zacházet s materiálem, který se nazývá sklo.

V tomto neznámém území promíchaném s nadějí a očekáváním se mi kromě skla, s kterým nyní už šestým rokem pracuji, cizí lidé a cizí jazyk postupně staly známými.

Nenašla jsem ani stopu po tom, kam utekl krokodýl Jake, přesto cítím, jakoby mi byl stále skrytě nablízku. Nicméně moje práce je stále o něm. O něm, kterého jsem během svého pobytu v Čechách očekávala a hledala.

Nevadí, když věci, které si skutečně přejeme, přijdou i trochu později. To, co vydržíme, se nám stává lékem, čekání je nadějí. Nedalo by se nic dělat, kdyby řekl, že ke mně nepřijde, ale přesto by bylo dobré, kdyby se teď krokodýl Jake objevil.

Song-Mi Kim

Why are there so many crocodiles in my exhibition?

The legendary Jake the crocodile (created by the artist Junko Yamakusa) is a character who became the main talking point, immediately after the animated series was broadcast on television – and not only in Japan. Though not easily perceivable, the crocodile suddenly began appearing in people’s day–to–day lives. There are testimonies of people who allegedly saw the creature in their pockets or in the toilet bowl, on a children’s swing or in the flame of a match, and so forth. The moment people discover Jake, they suddenly become aware of things large and small that they are in the midst of experiencing in their lives. Satisfaction with their work or doubts, a wedding or a divorce... For some, plans arise for their near future, others solve problems that had long occupied their minds, still others draw immense comfort simply by having had a glimpse of Jake. The moment people discover Jake, a turning point emerges in their lives. Jake doesn’t really exist, but I believe he is a symbolic existence that evokes our inner strength when we wish to change ourselves, when we dream of a different dream.

My arrival in the Czech Republic, in Prague, was mixed with hope and expectations that perhaps this was where I could find Jake the crocodile, who I had been unable to find in Seoul. The city that experienced The Prague Spring, the setting for the story of Tomáš from Milan Kundera’s novel, the city where the cheerless novelist Franz Kafka had lived, the city with innumerable churches and ancient buildings, the city with narrow, crooked lanes with lit lamps, such places as Stromovka and Divoká Šárka with unknown meadow flowers... and a space where people live who are able to freely exploit the material called glass.

In this unfamiliar territory blended with hope and expectations, I gradually became acquainted with strangers and the strange tongue, as I did with glass, a medium I have been working with for six years now.

Although I haven’t a clue where Jake the crocodile went, I still feel as if he were hidden somewhere near by. Nonetheless, my work continues to be about him, about the crocodile I have been expecting and searching for during my life in the Czech Republic.

It doesn’t matter if things that we truly desire come somewhat later. What we are able to endure becomes our remedy, expectancy is our hope. Nothing could be done if he said he was not coming to me, but even so it would be good if Jake the crocodile would appear now. 

Song-Mi Kim

끝나버린 사랑에 관한 짧은 단편들로 이루어져 있다. 지금은 연희동 한 옌네의 부서(夫壻)로 돌아서 가버린 그를 나의 님으로 가슴에 담았던 지난 3년 3개월 동안의 단편적인 이야기들이다. 한 때 스물 일곱해의 인생관을 송두리째 바꿔놓았던 그는 '토마스'로 오더니 '뫼르소'를 지칭했고, '뫼르소'인 줄 알았더니 평범한 한국의 한 남정네로 돌아서 갔다. 항상 내게 존재는 했으나 보이지 않으니 보여줄 수 없었던 그를, 이제는 끝내 돌아서 버렸으니 절망의 순간이었더라도 그 순간들의 온기가 조금이라도 더 남아있을 때 그 형태 되어짐을 담아내기라도 할 터이다, 싶었다. '기다림'이라는 단어가 아름다울 수 있는 것은 그 끝이 '온다'는 결과로 끝을 맺어야 비로소 아름다운 기다림이란 단어가 완성된다고 생각한다. 여기서 이야기하는 Good Romance는 그러니까 역설의 의미를 가지고 있는 것이다. 그랬다. 내게 기다림이란 실낱같은 약간의 희망도 용인되지 않았던 나락으로의 떨어져 있음을 한번 더 각인 시켜주는 절망의 시간들이었다. 집착하지 않으면 만났어도 만난 것이 아닐 것이며, 헤어져도 헤어지는 것이 아닐 것이겠지만, 내게 무서운 것은 그래, 한사코 애착을 하는 것이다...... 나는 확실히, 하나의 발악으로써, '멍청'하게 나의 현실에 대들었다가 도망치고, 도망쳤다간 돌아와 주저 앉아버리고 마는 것이다.

2001.9 작가 노트 중에서

Krásná romance - druhá výstava

Je to takové krátké pojednání o skončené lásce. Je to vyprávění 3 let a 3 měsíců, kdy byl v mém srdci on. On, který se vrátil jako manžel k lásce z Yeonhui-dongu. Změnil mi život, když mi bylo dvacet sedm let. Nejprve se nazýval Tomášem (Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí), později Meursaultem (Albert Camus, Cizinec) a poté se stal běžným korejským mužem. Chci uchopit tu chvíli, kdy přece jen zbývá v okamžicích beznaděje aspoň trochu tepla. Chci uchopit toho, který vždy uvnitř mne existoval, ale jelikož neviditelný, nemohl být ukázán. To, proč může být slovo "čekat" krásné, je, že na jeho konci by mělo být slovo "přijít". A právě v tomto momentu se název KRÁSNÁ ROMANCE stává paradoxním. Pro mne bylo čekání dobou svržení do propasti, v níž neexistoval ani slabý náznak paprsku naděje. Bez připoutání není setkání ani rozloučení, pro mne však toto připoutání bylo bud´ životem, nebo smrtí... Bylo pro mne vržením do přítomnosti, utíkáním a utíkáním a pak jen přebýváním. 

(Zápisky, září 2001, Song-Mi, Kim)

관련작업 related work :
2009/08/24 - [sculpture] - good romance Krásná romance - 2001
2009/08/24 - [sculpture] - good romance-1 Krásná romance-1 - 2001
2009/08/23 - [sculpture] - good romance-2 Krásná romance-2 - 2001
2009/08/23 - [sculpture] - 희망 없으면 Bez naděje - 2001
2009/08/23 - [sculpture] - 멈춘흐름- 1 Zastavený tok-1 - 2001
2009/08/23 - [sculpture] - 사비나 되기 Jako Sabina - 2001
2009/08/23 - [sculpture] - oblivion syrup Syrup pro ztrátu vzpomínek - 2001

사람이 살아가는 한 생의 기간을 80년이라고 한다면 나는 그 1/4을 조금 넘은 26해를 살아왔다.

그리 썩 짧지 않은 -그렇다고 길지도 않은- 기간을 지내오면서, 때때로 나는 안개 속을 헤맨다는 착각에 빠질 때가 있었다.

맑은 바깥 날씨 때도 그랬다. 왜 일까. 덜 닦은 안경 때문이었을까.

철들 무렵부터 계속 나를 암울하게 하거나 혼란에 머물게 하던 그 것. 겉 깍지의 평등 속의 속내의 불평등.

누가 언제 어디서 왜 그렇게 만들어 놓았는지는 모르겠으나 어쨋든 나는 적어도 이 사회의 숱한 틀로 인하여 많이 방황하고 힘들어 했던 건 사실이다.

찾고 싶었다. 나를.

그렇다고 내가 아타락시아나 아프락사스 따위의 이상향을 꿈꾸는 것은 아니다.

나는 이 사회에서 기꺼이 점등인이고 싶다. 점등인.

하지만 언제 어디에서든지 나를 주체로 내 가능성을 인정하고 내 느낌과 내 사고의 진지함을 소유할 수 있는 나. 그리고 이런 내가 포함되어 있는 '여성성'을 표현하고 싶었다.

그리고는 이리저리 기웃거리기 시작했다. 세미나에도 참가해보고, 책도 읽고, 사람들도 만나면서 그 동안 '여성성'이라고 규정되어 왔던, 참으로 다양한 방식의 성적편견을 투시하게 되었다. 그럼에도 불구하고 오랜 동안 기억 속에 조차 응축되어있는 편견 속에서 자유로울 수 없는 이중성이 나의 정체성을 늘 흔들어 대었다.

함께 이야기를 나누고 싶었다.

넓은 바닷가의 모래알 같은 세상에 채 보이지도 않는 나와 무엇으로도 각인되지 못하는 여자들, 엄마, 시집간 친구, 지워진 여자아이, 착할 수 밖에 없었던 여자들.

아울러 자본주의 봉건질서가 강요하고, 강요의 권력을 재생산하는 구조 속에서 쉬임 없이 탄생하는 공주인형 바비 같은-어쩌면 인형은 인간이 탄생시킨 이기적인 상상력의 산물일지 모른다- 여자들과도 이야기를 나누고 싶었다.

좋은 작업이 되고자 노력했다.

그럼에도 채 정리되지 않고 밀려서 남아있는 많은 생각들 때문에,

정리는 지속적으로 일어나고 나머지의 생각들도 지속적으로 쌓이는 것들.

일순의 정리는 이론이거나 또 다른 틀이겠지. 그래서 늘 어수선했다.

나는 이번 전시를 통해서, 보다 많은 만남과 현실을 통해서, 그리고 이 사회의 다양한 시각들과 부딪혀가는 과정 속에서 생성되는 주체적 자아로서 열려서 움직이고 싶다.

1997. 11. 김송미

Song Mi, Kim Sculpture - první výstava

Za předpokladu, že by život člověka trval 80 let, já už bych měla víc než čtvrtinu času za sebou(25 let).

Za tu ani krátkou ani dlouhou dobu byly chvíle, kdy jsem jak v halucinacích tápala v mlze.

I když venku bylo krásně. Proč vlastně? Snad díky špatně vyčistěným brýlím?

Temnota a neklid, do kterého jsem se uvrhala od zmoudřelých let. Vnitřní nepohodlnost vnější banality. Nevěděla jsem kdo, kdy, kde a proč to tak zařídil, ale stále jsem těžce tápala mezi všemi tvary tohoto světa.

Chtěla jsem najít. Sebe.

Nesnila jsem sen o zvláštním světě jako Ataraxia-Klidna mysl. Chtěla jsem v této společnosti být člověkem, který rozsvěcuje lampy (jako ten v Malém princi od Antoina de Saint-Exuperyho). Nicméně jsem v jistém okamžiku uznala své všudypřítomné věčné břímě, uznala jsem svou tíhu. A takováto 'já' jsem chtěla vyjádřit 'ženství', které je také mou součástí.

A tak jsem se začala rozhlížet všude kolem. Četla jsem knihy, chodila na semináře, potkávala lidi - v tom všem jsem narážala jen na dávno stanovená pravidla a předsudky týkající se 'ženské podstaty'. Uprostřed těchto všech názorů vměstnaných v mé hlavě - dualita stále otřásala mou pravou podstatou.

Chtěla jsem se o to podělit.

Ve světě sotva velkém jak zrníčko písku v moři, ve světě, kde nemůžu být vidět já, ženy, jež se neumí odlišit, matky, vdané kamarádky, ženy po intrupci, ženy, které neumějí být než hodné.

Snažila jsem se o provedení dobré práce.

Nicméně díky mnohým nejasným a nezpracovaným myšlenkám vyvstávají stále nové a nové. Snad ten zmatek vyjádřit - i když zmateně - prací. Díky této výstavě bych chtěla díky nad očekávání mnohým setkáním, faktům, rozličným názorům otevřít to ono živé 'já'.